Kubový Art
Dílo
“Maluji absurdno a společenské jevy, někdy je to totéž.”
Miroslav Kubový
O malířství
O malířství toho bylo napsáno již mnoho, ale v literatuře jsem se zatím nesetkal s informací, že většina lidí posuzuje kvalitu uměleckého díla podle toho, zda by ho mohla mít ve svém bytě nebo ne. A je jedno, jedná-li se o Picassa nebo srnky za úplňku. Jsou malíři, kteří se snaží vytvořit obraz pouze za účelem finančního zisku. Takto malované obrazy se propadají do silné průměrnosti až podprůměrnosti. Ovšem je tu i protipól, v kterém tvůrci jdou tvrdě za svým a jejich díla jsou většinou těžko pochopitelná a neprodejná. Kdybych měl zařadit své obrazy mezi tyto dva póly, pak připouštím, že se přibližuji k pólu, kdy obrazy jsou spíše těžko srozumitelné. Zastávám názor, že obraz nemusí být krásný, ale musí mít emoční dopad na pozorovatele. Prostě si mé obrazy do svého bytu za každou cenu nepořizujte. Při studiu historických obrazů mě samozřejmě zajímala forma technického zpracování, ale prioritou pro mě byla duše obrazu.
Do obrazů se snažím implantovat i určitého ducha. A to ducha člověka, ducha místa a ducha doby.
Dokonalé technické zpracování obrazů považuji za nežádoucí. Pokud umělec byl přesvědčen, že dospěl k technické dokonalosti, jeho vývoj byl ukončen, došlo ke stagnaci a malíř divákovi pak už neměl co sdělit. Duše obrazu je nejvíce patrná u děl, kde autor technickou dokonalost teprve hledá. Proto jsou pro mě nejzajímavější polodokonalé obrazy z období, kdy lidská společnost přechází z jedné epochy do druhé. Je to například raně křesťanské umění po pádu Římské říše, období quattrocenta, kdy italská tvorba přechází z gotiky do renezance, manýrismus, symbolismus i s dekadentním nádechem a také staré asijské umění se svojí plošností a obrácenou perspektivou. Přiznávám se, že tato výše uvedená období jsou pro mé malování tím hlavním inspiračním zdrojem. Do obrazů se snažím implantovat i určitého ducha. A to ducha člověka, ducha místa a ducha doby. Duch člověka je nejlépe viditelný v portrétu. Při hledání podoby je nutné si uvědomit, že lidé mají podoby dvě. Vnější a vnitřní. Vnější podoba mladé tváře je jak list nepopsaného papíru. Až v průběhu let se do tváře stále více prokresluje podoba vnitřní. Při studiu tváře vyzrálého člověka, aniž by promluvil, poznáme, že se v ní zračí například závist, dobrota, zloba nebo chamtivost. Dnes už vím, že pokud se mi v portrétování podaří zachytit i vnitřek člověka, pak podoba objektu je dobře poznatelná i v pozdějších letech, byť se jeho tvář stářím změnila. To co fotograf nemůže, ale pouze malíř je nadsázka portrétu a to v podobě extrémních grimas a karikatury. A právě nadsázka umožnuje zdůraznit ještě více vnitřní podobu člověka. Ducha místa můžeme hledat kolem sebe v krajině i v zástavbě. Je možné namalovat krajinu zcela přesně podle skutečnosti, ale tuto činnost považuji skoro za ztrátu času. Má-li člověk svoji vnitřní podobu, má ji i krajina. Je to ta těžko uchopitelná energie místa a paměť krajiny. Při malování mám možnost kombinovat i různé krajinné motivy, s kterými jsem se v průběhu let setkával. S takovým to přístupem je možné pak dosáhnou vyšší koncentrace ducha místa. Každé umělecké dílo je zrcadlem své doby a může to být jak středověká katedrála nebo oprýskaný hrneček po prababičce, který zůstal zapomenut na půdě. Ne ale v každém díle je zachycen duch doby. Oproti starému hrnečku tam musí být něco na víc. Ne jenom pouhý odraz, ale musí tam být zachycen i nějaký těžko definovatelný náboj, který s námi smýká a přináší nám radosti i strasti života. Jsem přesvědčen, že pokud se do obrazu podaří vtěsnat ducha člověka, ducha místa a ducha doby, pak emoční dopad díla na pozorovatele může být umocněn.